Vystoupat na královnu Českého středohoří horu Milešovku je možné za každého počasí. Nedaleko Milešovky se nachází také zámek Milešov nebo zřícenina hradu Oparno.
Jako výchozí bod volíme obec Velemín nedaleko Milešovky, ke které vede modrá turistická značka. Krásný sluneční den s plujícími bílými chomáčky na obloze nám dodává dobrou náladu a energii na výstup 836metrové hory. Už zdaleka lze pozorovat rozhlednu a meteorologickou stanici, která je jakýmsi symbolem tohoto nejvyššího kopce.
K zalesněné příkré hoře se blížíme nejprve po poli a pak mizíme mezi duby a smrky. Za zády necháváme obec i protější také turisticky velmi oblíbený kopec Lovoš. Příjemná cesta lehkým stoupáním příjemně utíká, tu a tam se začínají objevovat ostrovy bílé pokrývky, která tu zbyla.
Blížíme se k hranici národní přírodní rezervace a k rozcestníku. Úsměv nám pomalu mizí, když místo ostrůvku sněhu vidíme naopak ostrůvky země. Začíná přituhovat a cesta už není tak snadná. Vyšlapaným korytem se nevzdáváme a krok za krokem stoupáme. Těžké chvíle přicházejí s posledním zatáčkou a strmým kopcem pokrytým zledovatělými kameny a sněhem. I přesto, že by se hodily kluzky, neztrácíme rovnováhu, i když je to někdy obtížné, a vítá nás meteorologická observatoř.
Rozhledna na Milešovce
Rozhledna na Milešovce, kde je možné se za 30 korun kochat výhledem, bereme útokem (v roce 2020 byla rozhledna uzavřena). Důvod je na obloze. Velké šedé mraky a za nimi neúprosná bílá clona se nenápadně přibližují ze severu a nevěstí nic dobrého. Vyběhneme několik schodů a už si spolu s dalšími výletníky vychutnáváme České středohoří jako na dlani. Kromě pohledů na sever, kde se žene mohutná přeháňka, je údolí zalité sluncem, které připomíná nedávný příchod jara.
Počasí o sobě brzy dává vědět silným nárazovým větrem a hustými mraky. Aby také ne, Milešovka je považována za největrnější horu České republiky, protože široko daleko není větší kopec ani hory, a tak má vítr volné pole působnosti. Protože má být navíc i nejbouřlivější, říká se jí Hromová hora.
Uběhlo sotva pár minut, když se na nás z mraků začaly sypat sněhové vločky. Během několika sekund zakryly část výhledu a za další okamžik jsme si připadali jako šachové figurky, se kterými si příroda jen tak hraje.
Neprostupná bíla mlha, všudypřítomné vločky sněhu a silný ledový vítr nás okamžitě zahnal do útrob meteorologické stanice. „Přechází přes nás pásmo oblačnosti se sněhovými přeháňkami, které můžeme očekávat v příštích dvou hodinách,“ hlásí nám pracovník stanice.
Volba je jasná a my mizíme v Chatě Milešovka. Teplá polévka a pivo přijdou vhod. Podnik se rychle plní lidmi a obsluha nám hlásí, že na toaletu musíme zapomenout, poněvadž zamrzla voda.
Po téměř hodinové pauze sněžit příliš nepřestává, přesto se balíme a vyrážíme. Pro tentokrát jsme si vybrali červenou trasu. Jak se vzápětí ukázalo, byla to dobrá volba. Cesta byla schůdnější hlavně proto, že tolik neklouzala a nebylo na ní příliš zmrzlého kamení. I chumelenice si dala na čas pauzu, a tak můžeme obdivovat čerstvě zasněženou Milešovku se slunečními paprsky.
Hrad Oparno
Seběhnutí dolů už bylo celkem pohodové. Počasí se mezitím umoudřilo a po opuštění lesa jako bychom se vrátili v čase do jarního dne, v údolí nebyla po sněhu ani památka. Ne nadarmo se říká, že Milešovka má zvláštní a drsnější klima.
Aby toho nebylo málo, vrátili jsme se přes Milešov kolem zámku po zelené do Velemína, odkud jsme po modré pokračovali do Oparna u Lovosic. Nebyla to náhoda, jelikož jsme si chtěli prohlédnout tamní zříceninu hradu Oparno. V kraji hradů skoro povinnost.
Ještě než k hradu dorazíte, doporučujeme u Opárenského mlýna přejít opět na zelenou, která vás lesem zavede přímo ke zřícenině hradu Oparno. Zaniklým předhradím, kde si můžete všimnout původního příkopu, se dostanete k oblé zdi hradního paláce, která je největší částí dochovaného stavení. Kromě ní jsou tam fragmenty ostatních zdí a oken. Před deštěm se můžete schovat ve sklepní místnosti, kde je i lavice.
Hrad Oparno založil kolem roku 1344 Smil z Vchýnic, zamýšlel tam mít „pokoje k přebývání“. Hrad v rodovém vlastnictví vydržel více než 100 let, ale pak to s ním šlo z kopce. Byl rozdělen a provoz na něm začal upadat, jako pustý je uveden od roku 1530. V 19. a na přelomu 20. století tam podle informační tabule fungovala restaurace.
Právě malým odpočinutím u hradu končí pro tentokrát naše putování po Českém středohoří. Výlet zabral téměř celý den a ušli jsme přibližně 20 kilometrů, trasa se dá ovšem různě upravit. Kromě posledních desítek metrů na vrcholu Milešovky, se dá výlet pohodlně zvládnout také na kole. Zabaví se i fanoušci geocachingu.